Tichá monumentalita strahovská

Na západní straně vrchu Petřína, na samém okraji příkrého Strahovského srázu, tyčí se dvě štíhlé, monumentální věže. Vysoké, stroze krásné, budící až sakrální dojem.  

Porovná-li se člověk s jejich velikostí, postaví-li se jim tváří v tvář a vkročí mezi ně, obklopí ho plochy účelně vytvarovaného, syrově drsného betonu. Osmačtyřicet metrů vysoké komíny, sloužící jako odvětrávání hluboko pod zemí ukrytého Strahovského tunelu.
Ačkoli jde o stavbu ryze funkční, nelze jí upřít výraz a přitažlivost. Mám jí odjakživa za cosi ne nepodobného obřím menhirům či přísně vojenské středověké architektuře. Věže poutají pohled a vedou ho přirozeně vzhůru, projasňují ho a povznáší, tak jak se tomu děje v chrámech. Chtějí tak symbolicky vést pohled od země nahoru, od pozemského shonu k božskému. I když jde v podstatě jen o dva velké komíny či výfuky, mohu je s klidným svědomím porovnat se vzepětím a vertikalitou sakrálních staveb. Působí do dálky jako symbolický orientační bod, jako výrazné ohnisko a těžiště prostoru, jako určité centrum místa. V symetrické kompozici je jasně čitelný řád či harmonie, kterou se v architektuře vyjadřuje soulad. 
I s nepříliš velkou dávkou fantazie tak můžeme na věže aplikovat výrok o tom, že

moderní architektura je svým pojetím prostoru podobná gotice.

Porovnání se sakrálními prostory není tak nemístné a neznabožské, jak se může zdát. Zahrajte si si mnou a představte si, jak byste se na takové dvě věže dívali bez znalosti jejich funkce. Představte si, že je vidíte poprvé. Považovali byste dvojici věží za památník? Místo s mystickým významem? Obří sluneční hodiny? Odpovězte si sami, jakou motivaci byste určili neznámým stavitelům takových monumentů. Jaký by byl její účel? 
Změníme-li kontext takové stavby, přemístíme-li jí do jiného prostředí, rázem k nám promlouvají zcela jiným jazykem. Čistým jazykem architektury. Jazykem krásy.