O horách, dracích a proměnách světa

Jezdíme do hor relaxovat, sportovat a vnímáme je jako malebné a krásné. O to víc pak může překvapit, jakou proměnou prošel vztah lidí k horským oblastem za posledních několik staletí.

"Při pohledu z vrcholu hory se neumíme ubránit pocitu, že jsme za hranicemi světa." E. A. Poe

Na vysoké skále nad městem Salzburg, vrcholu zvaném Festungsberg, rozkládá se největší dochovaný středověký hrad střední Evropy, Hohensalzburg. Pevnost, jež se nepovedlo nikomu dobýt, je přirozenou dominantou města a zároveň jedním z jeho největších turistických lákadel. Ve své historii sloužil jako pevnost, rezidenční sídlo knížecích arcibiskupů, ale i věznice a kasárna. Ať už k němu vystoupáte po svých, nebo se necháte vyvézt ozubnicovou dráhou, ne nepodobnou naší lanovce na Petřín, odměnou vám bude nejen návštěva jedinečné stavby staré devět set let, ale také fantastický výhled na Alpy. 

Z vysokých hradeb směrem na jih uvidíte úctyhodnou masu skal zvedajících se z okraje Salcburské pánve. Tím směrem je Německo. Hranice probíhá po vrcholu hřebene Göllgruppe, dělícího Německou a Rakouskou část Berchtesgadenských Alp. Jeho nejvyšším vrcholem hřebene je Hoher Göll, hora patřící dvěma státům naráz, vysoká dva a půl tisíce metrů. Prohlédnout si jí můžete na úvodní fotografii. 

Za zmínku stojí, že nedaleko odsud najdete známý Berchtesgaden i s Hitlerovým Orlím hnízdem. Tím se ale zabývat nebudeme a řekneme si raději něco o horách, než o pánovi s knírkem.

Vydáme-li se mezi horské hřbety a porovnáme sebe samé s jejich velikostí, necháme se obklopit jejich hmotou a výškou, zapůsobí na nás mocným a impozantním dojmem. Odjakživa k nim lidé vzhlíželi, poutaly pozornost svou dramatičností, ohraničovaly horizont obvyklého světa, byly přirozenou překážkou, zemskou hradbou a mystickým prostorem zároveň. Na jejich vrcholky byla umísťována sídla bohů ( jako třeba Olymp ), případně se na nich lidé s bohy přímo setkávali ( Mojžíš na Sinaji ). 

Ještě lidé žijící v době raného baroka obvykle cítili prostor hor jako nebezpečné, divoké a obludné místo, ve kterém žijí draci a jiní nebezpeční tvorové a kterému je radno se vyhnout. Byly místem, o které se nejak zvlášť zajímat, které je nedosažitené, nezvladatelné, něčím, co především komplikuje cestu. Hory tedy byly místem vzdáleným a ne-lidským. Jako ale vždy, našly se i výjimky. Kromě prospektorských výprav do hor odcházeli lidé na okraji společnosti, psanci a poustevníci. 

Tak třeba renesanční lékař a přírodovědec Conrad Gessner (1516-1565), byl jeden z prvních, který "objevil radost z výstupů na hory pro ně samé“, Zažíval a popisoval při svých výstupech pocity, které dnes máme za běžné, tehdy byl ale naprosto ojedinělý. Vzletnými slovy líčil vytržení, jež se ho ve výšinách zmocňovalo a v tomto směru se dá považovat za prvního průkopníka putování do hor.

Také byly ale vnímány i jako jako útočiště, místo pro kontemplaci ( rozmluvy/nazírání ) s Bohem. V jisté zjitřelosti té doby měly hory funkci tzv. "Axis mundi", tedy posvátných sloupů či symbolických os světa, vyjadřující spojení mezi nebem a zemí. Platily tak za místo budící úctu, místo posvátné, jež se "dotýká nebe", ač zároveň nepřestávaly být děsivými. ( Tak či tak, v obou významech je to prostor.. "za hranicemi světa". )

Připadá vám to moc abstraktní? Moc zahraniční? 

Ok, mám pro vás jednu pohádku. Českou pohádku. Krásným příkladem proměny vnímání hor je interpretace "bájného horského ducha" Krakonoše, alias Rübezahla, či Liczyrzepa. Tenhle zpočátku démon byl tak děsivý, že pověrčiví horalé jeho jméno vůbec nahlas nevyslovovali. Není divu. Je zlý a všemocný živel a vládce větru trestající bez rozdílu všechny. V podobě jakéhosi démona s orlí hlavou, jeleními parohy, lvím trupem, kozlíma nohama a dvoudílným ohonem všelijak škodí a pokud má špatnou náladu, posílá špatné počasí. Nedílnou jeho součástí je žezlo s čarovnou mocí. Postupem času ale ztrácí svou hrozivost i podobu démona a mění se ve spravedlivého zastánce chudých v boji proti chamtivcům a nenasytům. 

Obdiv ke kráse a malebnosti horských masivů se objevuje ve větší míře až s nástupem romantismu, spolu s jeho adorací divoké přírody. Stává se tak až na přelomu 18. a 19 století, je záležitostí především měšťanstva a aristokracie - v očích prostého venkovského člověka zůstává postoj k horám, potažmo celé přírodě, odmítavý. 

A tak se lidé skrze putování oprošťují od civilizace. Hory ztratily svou děsivost, své draky, své démony. Ale stále zůstávají krásným místem, v němž se lze usebrat a dotknout nebe.